O
autorovi

Od nasliněné
tužky k olejovým barvám

Libor Vojkůvka

Začalo to, už když jsem byl malý kluk a my bydleli ještě v Oskavě.

Můj táta byl pošťákem a vozil mi fialové tužky, které jsem vždycky naslinil a kreslil jimi. Na půdě pošty tehdy byla ještě po Němcích spousta prázdných tiskopisů. Ty, které byly z jedné strany potištěné, jsem dostával na čmárání.

Ve škole si mě učitelka tahala z lavice, abych na tabuli nakreslil válec, jehlan nebo obdélník, protože to nikdo neuměl jako já.

K malbě jsem se dostal zhruba ve 22 letech, kdy jsem si koupil olejové barvy a vznikly moje první obrazy.

Absolutně jsem netušil, jak se olejovkama maluje, natož čím se ředí, ale tehdy jsem lozil po skalách a mezi horolezci se najdou zajímaví lidé.

Potkal jsem tam jedno děvče z Brna, která dělala restaurátorku a knihovnici. Ta si všimla, že po lezení maluju včely a mravence a všelijak tam ty barvy plácám. Slíbila, že mi přiveze knihu od Bohuslava Slánského o technice restaurace malby, kde byly základy. Za týden jsem ji držel v ruce.

Knihu jsem musel přečíst několikrát, abych jí porozuměl, protože na mě byla dost odborná.

Ve šlépějích starých mistrů

Díky této, a následně i ostatním knížkám jsem se rozhodl začít studovat poctivou práci starých mistrů, jejichž obrazy jsou dodnes zachovány. Tímto​ stylem budu malovat taky, ​řekl jsem si.

Začal jsem navštěvovat místa, kde jsou rozmalované obrazy, které malíři nestihli dokončit, a studoval jejich techniku. To pro mě byla neuvěřitelná škola. V roce 1990 jsem hned po otevření hranic jel do Španělska, kde nedaleko Prady je velké muzeum Salvadora Dalího. Vidět jeho obrazy, nedodělané obrazy, to byla obrovská zkušenost.

Ze zahradníka
malířem

Vše si dělám sám

Dnes si obraz dělám technikou starých mistrů od začátku do konce sám.

Jezdím do Vídně, kde kupuji latě různých délek. Doma si pak složím formát obrazu, který chci dělat, a na to si napnu plátno. Plátno si vždy napínám sám. Nikdo neumí napnout plátno, jak to dělá Vojkůvka ve Šternberku! Plátno se potom musí napustit všelijakými roztoky a chemikáliemi, aby se ochránilo od plísní.

Než začnu malovat, tak si vytvořím bílou směs, kterou plátno třikrát nebo čtyřikrát tenkými vrstvami našepcuju, vyrovnám tím různé nerovnosti a zároveň to slouží jako podklad, na který můžu začít malovat. Není to přímo bílá, ta moc pere do očí, ale takový spíš odstín slonové kosti.

Jeden obraz maluji
i několik měsíců

Motiv obrazu, který chci malovat, si nejdřív nakreslím v posteli tužkou na průklepák, a když už mi to sedí na formát plátna, tak začnu od malinkých detailů. Začnu chrobákem. Obraz jako prase a já začnu malinkým chrobákem! Potom přidám dalšího a dalšího.

Nejdřív musím udělat podmalby, potom sfregatury a lazury. Jeden obraz mi trvá namalovat dlouho, musí mít totiž několik vrstev, aby vypadal dobře.

Jsem starý akvarista a mým velkým koníčkem je entomologie. To vše se snažím promítnout do svých obrazů.

Malování je veliká vášeň. Snažím se malovat každý den 12 hodin, ale teď už to tak úplně nejde. Když ale nemůžu malovat, stejně myslím na malování.

V roce 1989 jsem opustil profesi zahradníka a od té doby maluju, maluju a maluju.

Libor Vojkůvka, únor 2018